Spustili jsme pro vás nové webové stránky!
Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze, duben 1987 Výňatek ze „Stavebně historického průzkumu Snědovice – zámek, kapitola dějiny objektu: zpracoval PhDr. M. Ebel
Ves Snědovice se nachází v údolí potoka Obrtky v tradičně zemědělské krajině. Tato relativně odlehlá část bývalého Litoměřického kraje má sice dle archeologických nálezů takřka nepřetržité osídlení, avšak o vsích blízkého okolí se z písemných pramenů dovídáme poprvé ve 13. a 14. století /s výjimkou staršího Malešova a Chcebuze/.
Výklad jména Snědovice má dvě varianty. Jako pravděpodobnější je spatřováno odvození od slova „smědý“ – tj. ves lidí smědých, osmahlých; je připouštěna i varianta „ves lidí patřících Smědovi“ /profous IV., str. 122/. V historických pramenech se rovným dílem vyskytují varianty Snědovice i Smědovice, k ustálení na dnešní variantě došlo až na přelomu minulého a tohoto století.
První zmínka o Snědovicích pochází z roku 1350, kdy je připomínán Pavel z Čakovic, nyní ze Snědovic /A. Profous, místní jména, sv. IV., str. 122/. Po další tři staletí byly osudy Snědovic často úzce spjaty s nedalekými Čakovicemi a obě vsi často vlastnili vzájemně příbuzní majitelé. Ač prvá zmínka o tvrzi ve Snědovicích je až z obnovených vkladů do desk zemských po roce 1541, je možno předpokládat vznik panského sídla ve Snědovicích dle mnohých predikátů v mnohem dřívější době /nejpozději konec 14. století/.
Další zmínka o Snědovicích je z roku 1385, kdy po smrti Jana z Čakovic předložil Jakoubek z Doks dlužní zápis jmenovaného Jana na 200 kop grošů, které byly zapsány na dvoru a statku v Čakovicích a všem co měl ve Snědovicích /AČ XXXI, str. 280/281, č. 71/.
V létech 1392-1404 na Snědovicích sedí jistý panoš Petr. Roku 1392 věnoval jednu kopu ročního platu na spásu své manželky Machny /Bernau 506/. Dle knihy Hrady, zámky a tvrze, sv. IV., str. 430 se k témuž roku připomíná tvrz; zdroj této informace nebyl objeven. Roku 1401 je Petr svědkem ve smíru chcebuzského faráře a Kunše z Krřešova /Petrus armiger de Smyedouicz/ (Tadra, Soudní akta IV., str. 109, č. 99). Poslední zmínka o jmenovaném je z roku 1404 /AČ IV, str. 330/.
Jeho nástupcem byl jistý Hrzek, který je na Snědovicích poprvé uváděn k roku 1406 /Hrzco armiger de Smidewicz – Tandra, Soudní akta, sv. V., str. 284, č. 1146 připomínaný v blíže neznámém soudním sporu s litoměřickým proboštem Vilémem/.
K roku 1440 jsou uváděni bratři Pechanec a Hrzek ze Snědovic jako dva z pečetících zemského míru v Roudnici /Sedláček, Hrady, sv. XIV, str. 440/, k roku 1456 jakýsi Václav Hrzek ze Snědovic /J. Emler, Pozůstatky desk zemských, sv. II., str. 267/.
Roku 1464 vydal testament Ješek ze Snědovic. V něm učinil poručníky svého nezletilého syna Václava svého bratra – panoše Diviše ze Snědovic a svou manželku Dororu /AČ XXVI, str. 234 b/. Ze zápisu nevyplývá, jak měli oba bratři Snědovice rozděleny a zda zde stála tvrz /ač ji lze téměř s jistotou předpokládat/. Jmenovaný Diviš na Snědovicích seděl ještě roku 1475 /AČ VII., str. 490, č. 218/.
Prvním skutečně dobře známým rodem, který na Snědovicích seděl, byl rod Vlků z Kvítkova. První známý příslušník rodu Jan vlastnil k roku 1470 výše zmíněné Čakovice /OSN XXVI, str. 828/; kdy se dostali na Snědovice není vzhledem ke shoření desk zemských známo. Prvním uváděným na Snědovicích je Jan Vlk z Kvítkova k roku 1519, který pohání svého bratra Adama Vlka z Kvítkova na Čakovicích před soud pro prych na jeho poddaném /AČ XIX, str. 464, č. 2964/. V témže roce kupuje jmenovaný Jan od Bařkovského ze Šebířova ves Újezd za 150 kop českých grošů /SÚA, DZ 2 J 25/. Poslední zmínka o jmenovaném je z roku 1533 /SÚA, RKS 26, fol. 283 v/.
Po Janovi zdědil Snědovice jeho syn Václav, který si zároveň majetek nechal vložit v roce 1546 do desk zemských v rámci obnovených vkladů. Z tohoto roku zároveň pochází první skutečná zmínka o tvrzi /druhá stála v sousedním Křešově/. Ve Snědovicích byl tehdy již pivovar, mlýny a běžné hospodářské budovy; k panství náležel jmenovaný Křešov a část Radouně /SÚA, DZ 250 J 28/. Roku 1555 se stává jeho manželkou Magdalena z Hrušova /viz dochovaná deska na snědovském mlýně/.
Z roku 1560 pochází dochovaná registra snědovského statku. Tvrz je přímo jmenována jenom v záhlaví jako centrum statku, ke kterému náleželi poddaní ve Snědovicích, Sukoradech Újezdě, Křešově, na Chcebuzi, Radouni, Čakoviccích, Velešicích a Svařenicích, později i ve Střížovicích. Z kuriozní robotní povinnosti jedenácti snědovských poddaných „světnici tříti a mejti nahoře“ lze vyvodit, že tvrz byla patrová /SÚA, DD 51/.
K roku 1569 jmenuje Václav v testamentu manželku poručnicí svých dosud nezletilých synů a dcer /DZ 16 L 28v/.
Po jeho smrti před rokem 1580 dochází k rozdělení jeho statku mezi pět synů – Jana, Jiřího, Jetřicha, Adama a Fridricha Vlky z Kvítkova. Nejstarší Jan dědí Snědovice s tvrzí. Díky jmění své manželky Aleny Močidlanské z Močidlan došlo postupně opět ke značnému zcelení celého snědovického majetku. Od Fridricha Vlka odkupuje za 4050 kop českých grošů Křešov /tvrz zde již jmenovaná není/ a částí Snědovic; od Jetřicha za 2250 kop českých grošů většinu Radouně s podílem na Chcebuzi; od Jiřího Vlka z Kvítkova a na Čakovicích je odkoupen za 225 kop čes. Gr. Les Štědrov /DZ D 13v – D 15/.
Alena si roku 1584 nechala vložit do desk zemských svůj testament; dědicem byl ustanoven její manžel Jan Vlk /DZ 24 K 2v – 4/. Před rokem 1595 si nechává též vložit do desek svůj testament. Poručnicí ustanovuje svoji druhou manželku Dorotu rozenou Vosterskou Kaplířku ze Sulevic. Statek se skládal z jeho snědovického podílu rozmnoženého o koupě učiněné jeho první manželkou /DZ 128 H 4-7v/.
Dědicem se stává jeho jediný syn Jan Albrecht Vlk z Kvítkova. Roku 1608 sice odprodává Sukorady a některé další vsi /Bernau, str. 507/, před rokem 1616 však získává Čakovice /které patřily jeho strýci – DZ 95 G 20; 128 H 4/, někdy v této době i další blízké vesnice /Újezd, Strachaly/ (DZ 139 F 14/. V napjaté atmosféře roku 1618 si bere za manželku Alžbětu Gerštorfu, které na svém majetku zapisuje věno /DZ 139 F 14/ a o rok později ji ustanovuje i svou dědičkou /DZ 139 L 17-18/. Tragicky však na něj dopadají důsledky Bílé Hory.
Majetek sice nebyl přímo konfiskován, ale Jan Albrecht se z náboženských důvodů uchyluje do ciziny. Dle rozhodnutí konfiskační komise z 23. května 1623 se Snědovice i Čakovice staly manskými statky. /SÚA, SM C 215/C 1/10; C 215/W/19; DD 7, str. 35, 54/. V Čechách se tehdy zdržovala jen jeho manželka /SM W/62/13/. Z obou statků přijal Albrecht léno jen na Snědovice, Čakovice později propadly císaři. Snědovice byly však v této době značně zadlužené /v podstatě do celé výše odhadní ceny/ – jen manželka Alžběta měla na Snědovicích zapsáno 17 215 kop míšeňských. V rámci řešení vzniklé situace byla vypracována taxa snědovského statku. Blíže nepopsaná snědovická tvrz byla ohodnocena na 500 kop míšeňských /SM C 215/W/19/.
Alžběta postoupila částku a statek svým bratřím Volfovi Bernartovi a Janovi Vilémovi z Greštorfu. Jejich zásluhou se roku 1628 dostal statek opět do desk zemských – stal se svobodným /SM C/215/W/19; DD 53, fol 91; DZ 143 E1/. Jan Albrecht v této době zůstával s manželkou v cizině a snažil se korespondencí s ústředními úřady získat povolení ke krátké návštěvě Čech. Přesto, že ho od císaře, dostal, jeví se pravděpodobnější verze, že se do Čech již nepodíval a zemřel před rokem 1640 v cizině /SM S/126/2, 4, 5/.
Jeho manželka Alžběta nechtějící se vzdáti statků v Čechách dala roku 1629 plnou moc známé Polyxeně z Lobkovic, Beneši Břeskému z Ploskovic a po jeho smrti Jakubu Dobřeňskému z Nygropontu, aby jí právně u desk zemských zastupovali /DZ 295 010v/. Na ně zároveň bratři z Gerštorfu převádějí v témže roce práva na snědovický statek.
V praxi hlavní péči o něj přebírá Jakub Dobřeňský /DZ 143 E 1 - juxta; SM C/215/W/19/. Z manželství jana Albrechta Vlka z Kvítkova s Alžbětou zůstali v Čechách tři dědicové – Ludmila, Alena Ausebie a Ferdinand Zdeněk Vlk vychovávaný na Novém Městě pražském u Jezuitů /SM W/62/6/.
V letech 1635-1637 žádá Alžběta císaře, aby mohla nakrátko přijet do Čech a zařídit záležitosti statku /SM W/62/11/. Roku 1647 skutečně k dělení statku na tři části dochází.
Složité majetkoprávní poměry celého statku a třicetiletá válka značně Snědovice postihla. Přímé zprávy o zpustošení Snědovic sice chybí, ale z pozdějších zápisů i zpráv vysvítá značný dopad válečných událostí: „jmenovaný statek jsouce nanejvýše zpustošený a zruinovaný“ /NM S/255/1/. Dle pozdějšího deskového zápisu z roku 1647 nejstarší ze sourozenců – Ludmila – vydala na „vyzdvihnutí a zlepšení snědovského statku, který velice zkažen byl“ a na výchovu svého bratra 2317 z. /DZ 71 M 11/. Řada gruntů i mnoho let po válce zůstala prázdných.
Na konci třicetileté války v roce 1647 došlo k dělení snědovského statku. Dochované dílčí cedule popisují jednotlivé podíly:
První díl obdržela nejstarší Lidmila Jenkovská rozená Vlkovna z Kvítkova. Obsahoval:
„v tvrzi snědovské pokoje tyto:
předně novou světnici s komorou při ní
světnici starou s kanceláří
sklípek klenutý malovaný
komoru slove spižírnu
sklep suchý větší v dolení síni
sklep velký před tvrzí společný s třetím dílem
kuchyně veliká s komůrkou společná
marštale jízdná
marštale pod kuchyní
půl velikýho chléva kravského
stodola o dvou mlatech
ratejna k tomu prvnímu a druhému dílu společná“
První díl dále obsahoval dvě vlastní štěpnice, louku, potok, role, lesy; některé položky byly pro všechny díly společné: vinice, snědovský mlýn, pivovar při tvrzi, chmelnice, pustý ovčín a kovárnu /DZ 71 M 6 –M 13; SM S/126/1; JS kt. 94, sign. LXX/2/.
Druhou část dědil tehdy nezletilý Ferdinand Zdeněk Vlk z Kvítkova:
„ V tvrzi Smědovského pokoje tyto:
Předně světnici kamennou s komorou
Světnici bratrskou s komorou
Sklep suchý menší v dolení síni
Sklep pod zemí v dolení síni s sklepem na vsi
marštale pod bratrskou světnicí
půl kravského chléva velikého
stodolu o jednom mlatě vedle nové stodoly
ratejnu s prvním dílem společnou
komoru nad starou světnicí“
Druhý díl obsahoval stejně jako první díl položky náležící pouze k tomuto dílu a položky společné pro všechny díly /JS, kt. 94, sign. LXX/2/.
Třetí část dědila Alena Ausebie Vlková provdaná Mermanová a později Věžníková:
„Ve tvrzi Smědovské pokoje tyto:
Předně světnici slove pana Frydricha s komorou
Světnici velikou s komorou
Komoru proti veliké kuchyni
Sklep suchý pod pavlačí v dolení síni
Sklep veliký před tvrzí společný s prvním dílem
Komora nad novou světnicí
marštal pod spižírnou
chlév krajní u pivovaru
stodolu u vrat o jednom mlatu
světnici u studně místo ratejny“
Třetí díl obsahoval stejně jako oba předešlé díly dvě štěpnice, potok louky, pole a lesy a společně s prvním a druhým dílem vinice, mlýn, pivovar, chmelnice, ovčín a kovárnu /DZ 308 M 23v – 29v; SM S/126/l; JS, kt. 94, sig. LXX/2/.
Majitelé jednotlivých dílů měli povinnost na společné náklady všech provádět opravy; do roku 1647 je prováděla na svůj náklad nejstarší Ludmila.
Jednotlivé díly měly až do svého úplného zcelení v roce 1685 samostatné osudy.
První díl vlastnila nejstarší Ludmila provdaná Jenkovská. Tato energická žena, která přes rozdělení tvrze ji považovala v podstatě za svou vlastní /viz níže/ umírá mezi léty 1667-69.
Značně zadlužený statek, vzhledem k tomu, že se nenašel jiný kupec, prodávají roku 1669 věřitelové Ludmily Jenkovské jejímu manželovi císařskému rytmistrovi Janu Jeníkovskému z Jeníkova. Minimalizovaná tržní cena třetiny Snědovic, celého Křešova a části Radouně se sídlem byla stanovena na 25 000 rýnských.
Již v této době však Jeníkovský uvažuje o prodání statku vzhledem ke dluhu a značným sporům mezi jednotlivými majiteli podílů /DZ 389 K 9 – 14v; NM S/255/1/. Bezvýchodná finanční situace donutila odprodat část majetku – Křešov a část Radoudně za 11 150 Františkovi ze Šejdlaru /Scheydlar/ /DZ 390 N 26/. Přesto se Jeníkovskému nepodařilo svůj podíl snědovického statku zachovat, roku 1679 odprodává témuž i Snědovice s tvrzí /je to zároveň poslední zmínka o tvrzi/ opět za částku 11 150 zl. rýnských /DZ 394 E 6 – E 11/.
Jeho syn Ferdinand Kryštof Šejdlar pak prodává roku 1685 Snědovice za 15 000 rýnských zlatých Janu Baltasaru hraběti Clarymu ze Sparbachu, hejtmanu litoměřického kraje, kterému v tuto dobu náležely již ostatní dvě třetiny. V zemskodeskovém zápisu je poprvé označeno snědovické panské sídlo jako Schloss /DZ 403 Q 5v – 10v/.
Druhý díl zdědil nezletilý Ferdinand Zdeněk Vlk z Kvítkova. K roku 1661 byl učiněn odhad jeho dílu vzhledem k nezaplacení dluhu – konečná suma činila 1326 kop a 40 gr. Míšeňských /DZ 28 O 5/.
Svůj díl však prodává až roku 1688 staroměstských jezuitům za 5000 rýnských zlatých /DZ 317 G 2; JS 94, sign. LXX/2/. Jezuité drželi třetinu Snědovic a třetinu tvrze čtyři roky; roku 1672 ji odprodávají za 4000 rýnských zlatých rytířu Danielu Pachtovi z Rájovi /DZ 389N 17;
Již po dvou letech ji od něj kupuje Karel František hrabě Rivara, majitel třetí třetiny, za 4000 zlatých /DZ 391 S 16v – 18/.
JS, kt. 94, sign. LXX/2/. Rivara se ze své části dlouho netěšil – roku 1677 prodává vdova po hraběti Dorota Františka rozená Belvicová z Nostic druhou a třetí třetinu hraběti Janu Baltazaru Clarymu za 20 000 rýnských zlatých /DZ 392, S 11v – 16v/.
Třetí třetina připadla Aleně Eusebii Vlkové, provdané nejprv Mermanové a později Věžníkové. Po ní ji zdědil roku 1653 rytíř Vodolan Věžník, který si ji zároveň nechal na základě dílčí cedule vložit do desek /DZ 308 M 25v – 29v/.
Pravděpodobně po dílčích sporech s Ludmilou Jenkovskou prodal díl za 10 500 rýnských zlatých hraběti Františku Rivarovi /DZ 314 M 17 – 21/. Rivara, jak sám uvádí /SM S/126/1/, chtěl postupně všechny tři třetiny skoupit a v době trhu mu majitelka první třetiny Ludmila sdělovala, že hodlá Snědovice prodat.
V osobách majitelů první a třetí třetiny se sešli na Snědovicích dvě osoby z jiných světů a opačného přesvědčení.
Spor, který záhy po Rivarově koupi mezi nimi vznikl a trval prakticky do Ludmiliny smrti je učebnicovým příkladem střetu mezi příslušníkem starého českého vladyckého rodu s přežívajícím protestantským přesvědčením /Ludmily/ a příslušníkem nově nastupující katolické cizí šlechty. Ač se jejich střet týkal využití jednotlivých dílů snědovské tvrze a statku, v příčině jejich střetu lze spíše spatřovat zásadní neochotu koexistence obou pod střechou jedné tvrze.
Spor mezi oběma vznikl půl roku po koupi statku /tj. na podzim 1667/ o právo používání kuchyně ke všem třem dílům. Zemskodeskový zápis „kuchyně veliké s komůrkou společní“ z roku 1647 zapsaný pouze do prvního dílu byl Rivarou interpretován, že kuchyně patří ke všem dílům; dle Ludmily byla kuchyně její a komůrka společná. Nutno dodat, že do komůrky bylo možno se dostat pouze přes kuchyni a že to byla jediná kuchyně v tvrzi.
Z dochovaných protiřečících si výpovědí lze celý spor shrnout asi následovně:
V době koupě třetiny Rivarou nechala Ludmila hraběti a jeho rodině používat kuchyni na tvrzi. Po půl roce v důsledku předpokládatelných sporů mezi Ludmilou na jedné straně a hrabětem a jeho manželkou na straně druhé uzavřela 18. září 1664 Ludmila hraběcí rodině kuchyň s odvolávkou na deskový zápis; posléze uzavřela i celou tvrz. Hrabě si obratem stěžoval svému vlivnému švagrovi Gottfriedu Konstantinovi svobodnému pánu ze Salhousenu, hejtmanu litoměřického kraje. Ten o přijetí na Snědovice nechal z moci svého úřadu kuchyni zapečetit do doby rozhodnutí soudní cestou. Po jeho odjezdu Ludmila pečeť odtrhla a začala hospodařit po svém. Spor vypukl plnou měrou; následovaly fyzické i slovní invektivy mezi Ludmilou a manželkou hraběte. Pro Ludmilu byl Rivara i jeho švagr cizákem, kteří si ani nedovedou přečíst a pochopit česky psaný deskový zápis, Rivaro v době tuhé protireformace osočil Ludmilu z kalvinství a stěžoval si na řadu věcí, které dílem by měly být z dnešního hlediska pod hraběcí důstojnost /například že mu osázela jeho chmelnici zelím/.
Nelze rozebírat celý dlouhý spor táhnoucí se do roku 1667. Co se týká tvrze /často označovaná jako Schloss/ bylo jednáno o zmíněné kuchyni a komoře za ní. Dále si Rivara stěžoval na zavření brány a branky tvrze. Dle Ludmily vznikly vjížděním vozů na klenbě /přilehlého/ sklepa škody. Předmětem sporu byly i dva sklepy. První sklep, který měl být společně používaný k jejich dílům, Ludmila uzavřela. Hrabě žádal přepažení. Manžel Ludmily nejprve souhlasil, Ludmila, která se v zápětí na místo dostavila, tuto variantu nechtěla povolit. U druhého nelokalizovaného sklepa bylo předmětem sporu, zda náleží k pivovaru /a tím ke všem dílům/ či nikoliv. Hrabě si dále stěžoval na poškození svých oken kamením i mobiliáře v době své nepřítomnosti, ohražení příkopů kolem tvrze, řady staveb, které nejsou v dílčích cedulích a na řady dalších drobností. Na druhé straně Ludmilu o něco později popudilo zřízení ovčínu vedle její krčmy: „…nechtíc já tu vedle mé hospody výsadní a k tomu uprostřed vesnice ovčí rasovnu a smrad míti…“. V podstatě je pravděpodobné, že definitivní konec průběžného spolu přinesla až Ludmilina smrt /SM S/126/1; NN S/255/1/.
Několik let po smrti Ludmily Jenkovské přikupuje Rivara jmenovaný druhý díl a záhy na to /1675 či 1676/ umírá.
Statek po něm dědí manželka Dorota Františka rozená Belvicová /DZ 265, C 29 – D 1/.
Ta také roku 1677 druhý a třetí díl prodává Janu Baltazaru Clarymu ze Sparbachu za 20 000 zlatých rýnských /DZ 391 S 11v – 16v/. Tak roku 1685 po přikoupení posledního – prvního dílu – ke snědovickému statku přináležely kromě Snědovic Střížovice, Strachaly a Újezd; Ve Snědovicích byl pivovar, ve Strachalech a Snědovicích hospodářský dvůr; dále dva ovčíny, mlýn a krčma. O stavu tvrze či zámku nelze z deskových zápisů nic vyvodit /DZ 392 S 11v – 16v; 403 Q 5v – 10v/.
Další dějiny zámku ve Snědovicích jsou vzhledem ke ztrátě velkostatkových fondů velmi kusé. Nový majitel Snědovic náležel ke skupině cizí pobělohorské šlechty. Inkolát získal tři roky před koupí prvních dvou dílů Snědovic, roku 1694 byl povýšen do hraběcího stavu.
Jeho dědicem se stal v roce 1713 syn Vratislav Desiderius hrabě Clary, hejtman vlašského pěšího regimentu. Dle místní tradice byl pro svou krutost tento pán u svých poddaných obzvláště neoblíben.
Mezi snědovickými poddanými vznikla skupina vedená hraběcím kuchařem, která nenáviděného hraběte v noci ze 17. na 18. ledna 1720 zavraždila. Stalo se to v nedalekém lese zvaném Bor u Chcebuze; spolucestující hraběte švagr hrabě z Kokořova vyvázl bez úrazu. Událost měla tragickou dohru popravou 11 poddaných a dalšími tresty. Na místě události stojí dodnes tzv. hraběcí kaple /Barnau, str. 508 – 509, AP Chcebuz, A. Sieber, Liber memorabilium 1726, fol. 2v/.
Dědička – manželka hraběte Marie Alžběta rozená z Kokořova zemřela po půl roce po svém manželovi a majetek přešel na dceru Marii Zuzanu /AF Chcebuz, A. Sieber, cib. Memor. 1726, fol. 3/.
Vzhledem k její neplnoletosti /bylo to několikaleté dítě/ se stala poručnicí její teta Marie Eleonora rozená hraběnka Claryová, později provdaná Opperacorfová. Vztah mezi dědičkou a poručnicí byl značně negativní a vyústil v soudní při mezi nimi v době prodeje statku poručnici.
Prodej statku se uskutečnil v letech 1730 – 32, zpočátku byla cena stanovena na 45 000, později na 50 000 zlatých rýnských /DZ 503 C 12v – 15, SM B/104/74/. Po uskutečnění trhu si bývalá majitelka stěžovala na Marii Eleonoru, svoji poručnici, že cena panství byla mnohem větší – 80 000 zlatých bez všech zásob. Po smrti jejích rodičů její poručnice odvezla co mohla, takže panství mohlo mít cenu víc jak 100 000 rýnských /SM B/104/74/. Svou stížností však majetkoprávní poměry snědovického statku neovlivnila.
Přes Marii Eleonoru se snědovický statek dostal do rodu Oppersdorfů /Oprštorfů/. Její manžel Jan Václav z Oppersdorfu, královský rada a hejtman berounského kraje se díky tomuto sňatku domohl od manželky ke značnému jmění, které mu věnem přineslo ještě další čtyři panství /OSN XVIII, str. 828/.
Od něj přešel statek na jeho syna Josefa Václava hraběte z Oppersdrofu.
Vzhledem ke jeho značnému zadlužení byl statek roku 1784 prodán věřiteli za 60000 rýnských zlatých Prokopu Hartmannovi hraběti z Klarštejna, obchodnímu komořímu /tamtéž; DZ 605 F 3v – 5v; Schaller, Topographia V., str. 275/.
V jeho majetku zůstaly spolu se statkem Sukorady do roku 1802, kdy je za 80000 rýnských zlatých přikupuje ke svému liběchovskému panství pověstný Jakub Veith, majitel mnoha panství, který svojí životní kariéru začínal jako tkadlec /DZ 799 L 6 – 17v; OSN XXVI/. Ani z doby připojení Sukorad k Liběchovu se nedochovaly žádné zprávy o zámku vzhledem k naprosto torzálnímu dochování fondu Velkostatek Liběchov.
Po smrti Jakuba Veita přechází Snědovice v rámci liběchovského panství na jeho syna Antonína, známého mecenáše umělců na Liběchově /DZ 1235 B 22/.
Ten ještě před svou smrtí byl nucen odprodat v roce 1850 statek Snědovice s dílem statku Drahobuz ve společné ceně 95 000 zlatých konvenční měny Augustu Müllerovi /Hlavní kniha DZ, S VI/. Majitel stejného jména /pravděpodobně syn předchozího/ vlastnil Snědovice až do začátku 20. století /E. Jonák: Der land und lehentäfliche Grundbesitz, str. 50; J. F. Procházka, Topographisch – statistische Schematismus, str. 402; I. Tittel, Schematismus 1900, 1906 aj./.
Dědičkou se stává baronka Gabriela Neupauer – Müllerová, která snědovický zámek vlastní až do roku 1945, kdy jí byl konfiskován /R. Lustig, F. Světnička, Schematismus velkostatků; SÚA SPS, kt. 530, sign. 30 – pam. Snědovice/.
Státní památková správa se Snědovicemi zabývala poprvé v roce 1937 v souvislosti s prováděním zákona o pozemkové reformě a ochranou památkových objektů. Zámek je v průvodní zprávě popsán jako raně barokní budova založená na čtvercovém půdorysu, z něhož však vyvinuty pouze dvě strany – západní a jižní s vnitřní arkádou. Severní část zachovala pouze zbytek této arkády, k východní části byla v pozdním empiru přistavena sýpka. V padesátých letech 19. stol. Bylo hlavní západní křídlo pronikavě upraveno ve fasádě ve formách pozdního empiru, na nárožích přidány v plném půdoryse čtvercové věže, na zbytku severního křídla přistaveno druhé patro. Zámek v této podobě si zachoval původní fasádování pouze na jižním křídle. Založení parku v okolí zámku bylo dle charakteru datováno do čtyřicátých let 19. století.
V prosinci (?) probíhalo jednání o přeměně Snědovic na náhradní úkryt pro nejvyšší úřady Sudet. Návrh vyšlý z Berlína vznikl nepochybně pro odlehlé místo Snědovic. Zda byl realizován, nelze z dochovaných pramenů vyvodit.
Roku 1945 byly Snědovice Neupauerům na základě Košického vládního programu konfiskovány a v témže roce byli majitelé odsunuti. Správa zámku přešla do národní správy. Bohužel se nepodařilo uskutečnit převzetí objektu a zvláště jeho mobiliáře a inventáře Národní kulturní komisí bez ztrát; jak naznačuje jeden z dopisů poukazující na neutěšený stav zaslaný Národnímu muzeu a posléze Národní kulturní komisi: „… převzali Neupauerové /v té době Müllerové/ do Snědovic přemnohé cennosti a písemnosti rodinné /po liběchovských Vaithech/. Ty památky naplňují zámek dodnes, mimo to cenné knihy, obrazy, rytiny, cenný porculán, zámecký přepych i drobnosti statisícové. Uprostřed této nevídaně přeplněné zámecké idyly se utábořilo 6 – 8 rodin Slováků – deputátníků, kteří zde spí ve starodávných postelích s nebesy a žijí tu uprostřed starožitností a muzeálií, jejichž cenu nechápou. Chápou jí však různí sběratelé, kteří sem učinili četné nájezdy a odnesli si tolik kořisti, že dnes jí naplňují celé pokoje svých přepychových hostů…“.
V prvních letech po válce došlo k přípravě a přesunu mobiliáře z Liběchova – první část nábytku a podobizen Neupauerových i Veithových byla převezena v říjnu 1948, další v roce 1950 do Libochovic.
Po stránce majetkoprávní přidělilo v květnu 1949 ministerstvo zemědělství zámek ONV v Roudnici. Ač nebyl ještě odvezen veškerý inventář, začaly být prováděny přípravné práce pro adaptaci zámku na dětskou zotavovnu, později Ošetřovací ústav české katolické charity.
Pravděpodobně kolem března 1950 byl objekt pro tento účel předán do užívání. Rozsah adaptačních prací nelze z dostupných pramenů upřesnit.
V roce 1957 povolil odbor pro školství a kulturu rady KNV v Ústí nad Labem Ošetřovacímu ústavu opravu sesuté opěrné zdi tarasu zámku a generální opravu střechy. Toto je zároveň časově poslední zmínka ve fondu Státní památkové správy /SPS, kt. 530, sign. 30 – pam. – Snědovice/.
V letech 1970 – 1976 došlo k rozsáhlé rekonstrukci zámku. V rámci této rekonstrukce byl nalezen renesanční malovaný stropní trám /M. Hlaváčková, Snědovice – zámek, Kult. měs. litoměř. okresu XV/1979, str. 167; Hrady, zámky a tvrze, sv. III., str. 431/.
Státní ústřední archiv /SÚA/ Praha
Desky zemské větší /DZ/
2 308
16 314
21 317
24 389
28 390
62 391
71 392
95 394
128 403
139 503
143 605
250 799
265 1235
295
Hlavní kniha desk zemských S VI
Desky dvorské /DD/
7
51
53
Registra komorního soudu /RKS/
26
Stará manipulace /SM/
B/104/74
C/215/C 1/10
C/215/W/19
S/126/1
S/126/2
S/126/4
S/126/5
W/62/6
W/62/10
W/62/13
Nová manipulace /NM/
S/255/1
Jesuitica /JS/
kt. 94, sign. LXX/2
Státní památková správa /SPS/
kt. 530, sign. 30 – pam. – Snědovice
Archiv fary Chcebuz na Chcebuzi /Af Chcebuz/
A. Sieber, Liber memorabilium 1726
Asi v roce 1964 byl ústav odebrán české katolické charitě a novým zřizovatelem se stal Okresní ústav sociálních služeb Litoměřice se sídlem v Lovosicích, který zastřešoval 12 ústavů sociální péče v okrese Litoměřice. Od té doby chátral zámek i ostatní budovy (spravované od roku 1950 státními statky). V bezprostředním sousedství ústavu byl chován skot, který zamořoval celý areál zápachem a hmyzem. Byl zrušen a zasypán zámecký rybník.
V roce 1991 byl ústav převeden pod MPSV ČR, byla mu udělena právní subjektivita a postupně navráceny objekty stodola a „ubytovna“. V letech 1993 – 2000 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce všech budov a souběžně byl ústav vybavován novým moderním zařízením i inventářem. Nejzásadnější stavební úpravou v hlavní budově byla dostavba nedokončeného druhého patra severovýchodního nároží, využití dosud prázdného špýcharu, podkroví jižního křídla a obnovení arkád jižního průčelí severního křídla. Do prvního patra severního křídla byla vestavěna úniková rampa pro imobilní klienty.
V budově ubytovny bylo hospodářské přízemí přestavěno na kanceláře, podkroví na zaměstnanecké byty.
V objektu stodoly bylo stavebně využito i podkroví.
Polozřícená opěrná zeď před jižním průčelím zámku byla zcela zbourána a znovu postavena, v celém areálu byly zřízeny zpevněné komunikace.
V roce 1996 zakoupilo zařízení od Obecního úřadu ve Snědovicích zchátralou budovu bývalé školy a zrekonstruovalo ji pro své účely – chráněné bydlení.
Po vyjasnění majetkoprávních vztahů zbývá zrekonstruovat poslední objekt v areálu – kravín.
Zatím poslední organizační změnou byl převod ústavu pod Krajský úřad Ústeckého kraje v roce 2001.